Nostalcompův první report z akce


Jak známo, na rozdíl od ostatních, reporty z akcí nepíšu. Nepíšu je hlavně proto, že se žádných akcí neúčastním. Ale já je nepíšu dokonce ani v případě, že nějakou akci sám pořádám. Dnes však udělám vyjímku. Sám nevím proč. Asi proto, že tohle byla fakt dost dobrá akce a proto, že chci. Text je to dlouhý, hutný a bez obrázků. Ve víru událostí, s nimiž jsem byl konfrontován, nebylo na fotografování ani pomyšlení...



Ztráta iluzí

aneb

"Ty vole, na osmibitu sníh!"


Myslím, že drtivá většina čtenářů tohoto webu je již dávno ve věku, kdy o nějaké ty iluze přišla. Jistě mi pak můžete potvrdit, že to je jedna z nejhorších ztrát vůbec. Můžou vám vzít peníze, majetek, můžou vám sebrat svobodu, zdraví či odlákat manželku. Ale nejhorší ze všeho je, když vám vezmou iluze... Bohužel jsem jednu takovou ztrátu utržil v sobotu, jejíž datum si budu pamatovat do smrti nejdelší: 16.4. 2016.

Byl jsem pozván na malý soukromý dýchánek jádra komunity příznivců jistého nejmenovaného počítače. Jako platformně neukotvený milovník všeho starého a počítačů zvlášť, jsem byl zvědavý, jak taková monoplatformní komunita vlastně funguje. A to přes to, že jsem o jejím fungování měl jisté iluzorní představy.

Nebudu raději tu platformu konkretizovat. Mohu snad prozradit jen to, že se o tomto počítači traduje, že nemá procesor. Je to pochopitelně mýtus, protože daný počítač procesor opravdu má. Počítač by bez procesoru prostě nefungoval a navíc jsem ten procesor viděl na vlastní oči. Bohužel jsem taky na vlastní oči viděl, že počítač nemusí fungovat ani s procesorem, což již mýtus není. Jestli to není tím, že ten procesor nemá v podstatě žádný registry. To je totiž správná a pravdivá verze toho původního mýtu... Také bych měl uvést, že tento počítač ve své době tak nějak proplul mimo mě. Nikdy jsem s ním nepracoval ani se o něj více nezajímal a tento stav trvá. Jedná se totiž o platformu, která je docela náchylná na nakopnutí, jak ostatně vyplyne z dalšího textu.

Ale zpět k jádru komunity. Jádra mohou být několika typů. Úzké jádro, širší jádro, tvrdé jádro, zemské jádro, atomové jádro či jádro broskve. Já pravděpodobně natrefil na tvrdé jádro. Pochopil jsem to v okamžiku, kdy mi došlo, že členové tohoto dvoučlenného jádra dohromady vlastní zhruba polovinu produkce tohoto nejmenovaného počítače, jež byla z USA vyvezena do EHS a RVHP. Z hlediska joysticků budou tyto počty ještě o něco vyšší. Ovšem ve zdrojích odhaduji penetraci výrazně menší. Řekl bych tak na 30% páč vytáhnout z adaptéru na jeden konektor stejnosměr i střídavinu, to už holt chce fištróna...

Odpoledne probíhalo v milém a přátelském duchu a řeči se točily okolo všeho možného. Probralo se CNC frézování, 3D tisk, Arduina a jiná Una, počítače obecně, elektronika obecně, politika, ženský a došlo i na můj oblíbený monopost F1 – šestikolový Tyrrell Project 34, jež jsem kdysi měl tu čest vidět na vlastní oči v plném závodním tempu na trati.

Ještě se sluší zmínit, že veškeré to přátelské tlachání podbarvovalo jemné vrnění jedné z asi deseti přítomných 3D tiskáren v různém stadiu rozpracovanosti. Na jedné z nich totiž za značného přísunu energie docházelo k přeměně již tak dosti modifikované kukuřice na kostičku Lega. Při té příležitosti jsem se dozvěděl, co nejhoršího se člověku může stát v noci cestou z ložnice na záchod nebo do lednice: šlápnout na kostičku Lega. Brrr... Zlatej Merkur.

K večeru se řeč stále více stáčela k té jedné konkrétní značce počítače, který (jak jsem již uvedl) nebudu konkretizovat. Stejně tak nebudu jmenovat členy jádra jeho komunity, protože respektuju to, co kdysi v devadesátém prvním prohlásil na svém slavném koncertě Adieu Soviet Army frontman Pražského výběru, Michael Kocáb: nekopejte do toho, kdo je na kolenou... S ubývajícím denním světlem padlo rozhodnutí: "Tak mu něco ukážem, ne?"

Jak jsem uvedl hned na začátku, měl jsem iluze. Měl jsem krásnou představu, jak taková komunita okolo konkrétního osmibitu funguje. Jak jsou všichni sluníčkový a jak o své miláčky pečují a udržují je v bezvadném stavu. A pokud již něco upravují tak to dělají tak, aby to nebylo vidět a jejich miláček – historický a vzácný kousek – neutrpěl žádnou újmu. Pravda, jisté pochybnosti tu byly. Přeci jen jsem už viděl hodně fotek z různých komunitních akcí a mezi nima mě zaujaly ty, kterak se obtloustlí a vypelichaní staříci s dalekohledy na očích snaží do svých osmibitových miláčků přímo na akci vletovat supermoderního brouka s 10 piny na milimetr. Já teda nevím, ale některé věci si raději nechávám na doma. A nebo je svěřuji někomu, kdo k tomu nepotřebuje ten dalekohled. A nebo je nedělám vůbec...

Přesto přetrvávala ta iluze dokonalých lidiček a jejich dokonalých počítačů. Zejména jedné konkrétní nejmenované značky, pardon - platformy. Iluzi dokonalosti dotvořila četba reportů z pouze týden starého setkání jiné komunity jiného počítače a to ve městě proslaveném svými syrečky. Na toto setkání se totiž infiltrovali oba členové výše zmíněného jádra, zřejmě s úmyslem obrátit několik Atari oveček na svou víru. Považoval jsem to za udatný, chrabrý a veskrze hrdinský čin a své hostitele jsem si o to více považoval, neb jsem si je v duchu dosadil na místa udatných řeků v bitvě u Thermopyl. Znalci vědí, že to je vrchol hrdinství...

Bohužel události pozdního odpoledne Léta Páně 16.4. 2016 ukázaly holou skutečnost. Ne. Nebyl to hrdinský čin. Byl to zoufale zoufalý pokus, kterak s palebnou silou vzduchovky zastavit rozjetý německý tank Leopard. Ano, ten německý tank, který k nám přijel, aby spočítal vyrobená PP-01 ze Žiliny. Tank se však nakonec zastavil sám, když omylem a nešťastnou náhodou vymazal sám sebe z webu.

Jako TEN stroj, na kterém mi TO mělo být ukázáno, byl z útrob manželské postele obřadně vyloven jakýsi počítač. Zprvu vypadal docela dobře. Dokonce moc dobře. Nadčasový design, elegantní tvary, pěkná tastatura s příjemným zdvihem tlačítek, člověk by skoro ani nevěřil, že se dívá na něco, co bylo před 30 lety vyrobeno jako hračka pro odrostlejší děti. Záhy se však začala stahovat mračna. Začalo to hledáním zdroje. Jak jsem již naznačil, zdrojů je málo a těch funkčních ještě méně. Nicméně se jeden podařilo najít a tak mohlo dojít k zapnutí. Zpočátku to šlo hladce. Na obrazovce se objevil předpisový prompt a počítač hlásil, že je Ready. Poklidnou, až téměř zatuchlou, hladinku malinko čeřil pouze fakt, že "ten kurzor je ňákej vodskočenej", jak pronesl jeden z členů jádra.

Následovala snaha nahrát do počítače program. Mělo se jednat o něco, co ukáže fantastický možnosti daného kousku techniky, umu programátorů a co mě zkrátka posadí na zadek. Na zadku jsem již naštěstí nějakou dobu seděl. A to, co jsem viděl, jsem sledoval se směsicí opravdu srdečného smíchu a němého úžasu. Kdyby byli Pat a Mat absolutní novinkou současnosti, hned bych věděl, kdo je jejich předloha. Seděla na podlaze přede mnou a právě mě zbavovala těch iluzí...

Postupně se začal vyjevovat daný počítač ve svém opravdovém stavu. Ukázalo se, že kryt je vyndavací a zas tam dací a tak byl nakonec zcela odložen. Následně byly z útrob vytahovány různě dlouhé dráty, na nichž visely páčkové přepínače. Jak jsem pochopil, jednalo se o konfigurační switche, které stroj přepínají mezi režimy kuličkové počitadlo, logaritmické pravítko, kalkulačka, herní konzole, počítač a superpočítač. Poslední dva režimy jsou však zatím ve stadiu vývoje. Většina drátů od switchů končila v přídavné destičce Expansion Board, jež se volně plácala po vnitřku počítače odizolována toliko kusem jakéhosi odstřižku neidentifikovatelného materiálu. Něco mezi hedvábím a kartonem. Klávesnice byla též vyndavací a zas tam dací, protože "...vole, ty výstupky má ulámaný snad každej".

Ovšem pravou perlou se ukázalo být moderně koncipované přídavné zařízení, které z připojené SD karty dokázalo precizní emulací vyrobit tu magnetofonovou kazetu, tu floppy disketu, tu harddisk a nebo dokonce zpětně i tu SD kartu. Chyběla jen simulace čtečky děrné pásky a feritové paměti. Nicméně je téměř jisté, že komunita časem doplní i tuto funkcionalitu a troufám si odhadovat, že to bude i s emulací přetržení té pásky. Jen to asi chvilku potrvá, protože tak výkonné FPGA, které by stačilo stroji s taktem 0,9 MHz, ještě nebylo vynalezeno. EC1045 by to sice dokázal vyrobit i se stařičkým MHB1012, ale... za prvé jich sám pro sebe má málo (cca 100ks) a za druhé by se na ten napájecí adaptér k té střídavině muselo doplnit i minus 12V a obávám se, že tím by počet funkčních zdrojů dané platformy klesl pod kritickou mez. Ale ať to dopadne jakkoli, jisté je, že Martin Lukášek si objedná minimálně 4 desky.

Já se však nyní musel spokojit s emulací diskety. Virtuální floppy disketu bylo dokonce možné i virtuálně otáčet pouhým stisknutím tlačítka, což vypadalo značně komicky. Tedy pro mě. Oba aktéři "otáčeli" diskety sem a tam s naprostou samozřejmostí a kamennou tváří. Po mnoha desítkách minut, kdy by bývala byla z opravdové MGF kazety s rezervou přehrána celá Side A a polovina Side B, se podařilo něco konečně nahrát. Předcházely tomu hlášky jako "Vole, dyť máš dizejblovanou reu", "Votočils tu disketu?", "Pusť mě k tomu", "Co to máš za vrak?", "Ne já, to ty máš nakoplý data", nebo "Ty vole, já si zazálohoval ty nakoplý data!", což se později ukázalo jako nepravdivé, bo nakoplého bylo něco jiného.

Nahraný program se nakonec podařilo i spustit. Jednalo se o grafické demo, kde měly být hlavním tahákem barvy. Vskutku. Jsa zvyklý na kýčovitě pestré barvy osmibitů jsem s úžasem sledoval vyblitou směs ne nepodobnou naší první barevné televizi ze Sovětského Svazu těsně před koncem životnosti (té televize i toho svazu). "To je paráda, co? Uš si někdy viděl takový barvy na osmibitu? To je fakt úžasný, co z toho VICe dokázali vymáčknout...". Ovšem následně jsem byl poučen, že to teda není úplně vono, protože moderní placatá televize to prostě nedokáže úplně věrně zobrazit, a že prostě paprsek je paprsek. V duchu jsem se tázal, jak to samé ti bolševici kdysi dokázali bez toho VICe a právě na tom paprsku...

Následně mělo být nahráno demo ještě úžasnější, ale zkrátka se ho nedařilo spustit. Následovala bouřlivá, již dříve naznačená diskuse, jestli bylo dřív vejce nebo slepice. Tedy pardon, jestli jsou nakoplá data, nebo počítač. Vše vyvrcholilo nahrazením předváděcího stroje za stroj téže značky, téhož typu, jen trochu jiný modelový ročník. Opět nebudu jmenovat, jen snad, že to má něco společnýho s chlebem a jeho skladováním.

Nový stroj se choval podstatně způsobněji, čehož důkazem byl kurzor, kterej nebyl vodskočenej. Sjúpr trúpr demo se do nového stroje povedlo nahrát celkem rychle i s několikerým votočením diskety, ale pak se přeci jen zjevil problém. Nefungoval mezerník, což bylo oznámeno slovy: "no jo ty vole, ale já to teď nevodpálim...". Následovalo celkem brutální bušení do každého kousku mezerníku, který nijak nereagoval, byť je na tomto konkrétním počítači mezerník dlouhej, jak tejden před vejplatou. Kam se se svým pindíkem, pardon mezerníkem, hrabe PMD-85. O ZX nemluvě... Pak přišel spásný nápad: "Si vem džojstik, nééé, taky přece spíná mezeru". Holt zkušenosti ničím nenahradíš... Nápad byl kvitován s povděkem a pákový ovladač k počítači připojen. "Ty vole, dyť nefunguje ani ten džojstik!" ozvalo se po chvíli. "Si vem jinej, nééé" a následně byla ze skříně vytažena krabice s tolika herními ovladači až oči přecházely. Tolik rozmanitých tvarů pák a fire tlačítek jsem snad pohromadě ještě neviděl. Byl vybrán vhodný kus a opět připojen k počítači. Fungoval. Tedy později bylo zjištěno, že nefunguje autofire, ale nepředbíhejme. Konečně totiž mohlo dojít k očekávanému vodpálení...

Následně jsem tedy shlédl další demo, které, zejména co se barevného podání týká, se značně podobalo tomu předchozímu. Zřejmě jsem neměl ve tváři ten očekávaný úžas, který si demo zasluhovalo, a tak padlo rozhodnutí ukázat mi nějakou hru. A jak jinak, než super hru. Natažení hry bylo až podezřele bezproblémové. A dokonce i její spuštění, resp. vodpálení džojstikem co spíná mezeru. Nicméně se nespustila samotná hra, ale opět jakési demo. Bylo mi vysvětleno, že to není demo, ale intro, které k ní někdo zepředu přilepil, což (jak mi bylo dále objasněno) je běžná věc. Ukázalo se, že lepičů inter bylo u této hry víc. Nicméně po přeskákání několika inter, které tam nepatří a neúspěšném hledání intra, které tam původně patřilo, se spustila samotná hra.

První, co mě na hře zaujalo, byly barvy. Byly totiž opravdu barevné. Zkrátka klasické osmibitové barvy. Následně se ozvalo jakési pískání, jehož důsledkem upadli členové jádra v záchvat ne nepodobný epileptickému. Teprve po pár vteřinách jsem pochopil, že se jedná o hudbu přehrávanou jakýmsi SIDem. Již dříve jsem byl ubezpečován, že SID hraje ze všech nejlíp a že kam se sere ayčko. Čili ten záchvat není záchvat. To se jen členové jádra vlní a kroutí do rytmu "muziky", která "je úplně boží" i přes to, že ten SID je asi "nakoplej a blbě hraje vejšky". Netřeba zdůrazňovat, že mé heavy metalové a hard rockové srdce uvyklé ostře bůstřené kytaře se na okamžik zcela zastavilo. Naštěstí se mi to podařilo ututlat a neodnesl jsem si z toho žádné trvalé následky.

A pak přišel ten posvátný okamžik. Můj, v dětství, tolik oblíbený komentátor závodů F1, pan Luboš Pecháček, by to komentoval asi slovy: "Tep hráče dosahuje závratných 200 úderů za minutu, dlaně na páce ovladače se mocně potí, palec na tlačítku Fire se chvěje, hráč cítí závrať, kalí se mu zrak, chce se mu zvracet... A je odstartováno!!!! Level 1!". Jelikož jsem hrám nikdy moc neholdoval a moje znalosti a zkušenosti končí někde u Space Invaders a Chrobáka Wurmiho, neměl jsem vůbec šanci TOP hru z počátku 90. let pochopit. Prý je supr, logická, zábavná a hodně náročná na myšlení. Asi to bude právě tím. Myšlení bolí. Ale i tak mě to připadalo jako kříženec známé automatovky Jen počkej! a instruktážního videa bojovníků džihádu. Prostě se kopalo do vajec a kolem stříkala krev, no...

Následovalo několik dalších levelů. Při jednom zběsilém trhání pákou joysticku a mačkání fire (páč nefungoval ten autofajr), kterým se ta sova (nebo co to bylo) posouvala výš, jsem se v duchu tázal, kde že je to logické myšlení. Ale to byla jen chvilka. Většinu času jsem s úžasem pozoroval tu naprostou blaženost ve tvářích dvou dospělých chlapů, kteří by ve svém věku a se svými znalostmi dávno měli řídit celou továrnu na výrobu počítačů, nebo konstruovat věci z nichž si svět sedne na prdel a ne si hrát s něčím, co (jak jsem již uvedl) bylo před více jak čtvrt stoletím vyrobeno jako hračka pro teenagery. Ale pak mi to došlo. Došlo mi, že tak je to správně, a že jim to zaujetí možná i trochu závidím. Asi bych měl začít hrát hry, zejména pak ty osmibitové.

Náhle se obraz změnil. V nevím kolikátém už levelu se na obrazovce objevily pomalu a houpavě padající bílé objekty nepravidelného tvaru. K mým uším nečekaně dolehla plamenně vyřčená hláška, která spolehlivě přehlušila i toho nakoplýho SIDa, co hrál blbě vejšky, a která se mi do mozku vypálila už napořád: "Ty vole! Na osmibitu sníh!!"

V nejlepším přestat. Tím tedy můj první (a dost možná i poslední, protože už těžko budu na nějakou takovou akci přizván) report z nějaké akce končí. Když teď nad tím tak přemýšlím, možná mi ty iluze tak docela asi nesebrali. Možná, že ty iluze byly až moc navoněný a nereálný. Ba ne. Už to vím. Nesebrali mi je. Jen je trochu zlidštili a to je dobře. Moc dobře. Takže díky za to, kluci. Osmibitům zdar a jejich příznivcům bez rozdílu věku, pohlaví a všech jiných příslušností zvlášť!

Poznámka: Tento příběh je skutečný, stejně jako jeho aktéři. Nicméně podobnost s někým, koho znáte, může být čistě náhodná:-)

© Nostalcomp L.P. 2016

Dodatek k reportu z 5/2016


RET



Odladěno na MS IE 8.0 a Firefoxu při rozlišení min. 1024 x 768 pixelů
www.NOSTALCOMP.cz    2010  -  2017